Už na škole jsem byla jiná... Když po celovíkendovém lezení v Paklenici dorazíte nad ránem a rychle si na fakultních záchodech myjete alespoň nohy v umyvadle... tak nějak cítíte, že mezi ty ostatní právníky úplně nezapadáte. Po státnicích jsem překvapivě nenastoupila ani do advokátní kanceláře ani k soudu, ale s titulem Mgr. jsem se svým budoucím mužem odjela do Kanady, abych tam pracovala v hotelu, lyžovala, lezla a lítala na padáku.

Po návratu do Čech jsme se usadili zpátky na Moravě. S narozením prvního dítěte jsme zjistili jaké to vlastně je, strávit víkend ve velkoměstě. Díky kamarádům, kterým se v Turnově pokazilo auto a už tu zůstali, jsme doputovali až do Českého Ráje a v Ráji zůstali.

Se třema malýma klukama se bez šicího stroje neobejdete. Z oprav a záplat postupně vznikaly i jiné věci. Jednou jsem tak vyjela na běžkařskou dámskou jízdu do Jizerek s holkama z Nového města nad Metují. Po čelenkách, které jsem na ten běžkařský přejezd přivezla, se zaprášilo. A tak to vlastně začalo. Mimochodem holky z Nováče patří do úžasného lezeckého oddílu HO Vrchoviny. Je to snad jediný oddíl, který tak miluje lezení, že si od města odkoupil zdánlivě bezcenný pozemek u řeky, půjčili si bagr a skály si doslava vyhrabali ze země. Opravdu, až polezete v legendárním HISU, všimnete si, že název cesty je jak na začátku cesty, tak i zhruba v polovině, jak ty skály postupně odhrabávají :) Taky si můžete v jedné z cest zahrát na piano... dodnes nechápu jak ho tam nahoru dostali. Je to snad jediný oddíl, který můžete na horolezeckém fesťáku potkat v historických krojích. Na schůze se zásadně chodí v kravatě. Jsou to zkrátka recesisti a nebýt jich, nebyla by ani BAHI.